Klášterní gymnázium

Významná součást historie broumovského kláštera

Podzimní trh / 23.9.2017

Vstup zdarma, občerstvení zajištěno...

více info >

4. Broumovské diskuse / 6. - 7.11.2017

Dvoudenní diskusní konference, panel prezidentských kandidátů, doprovodný program...

více info >

Historické příběhové dílny

Nové zážitkové workshopy pro ZŠ a SŠ

více info >

Není stoprocentně jasné, kdy došlo k založení klášterní školy, z dochovaných pramenů se usuzuje, že byla zřízena nejdříve v roce 1306, kdy došlo k vybudování kláštera a benediktini měli povinnost pečovat také o vyučování. Vyučovalo se zde trivium (gramatika, rétorika a dialektika) a quadrivium (aritmetika, astronomie, hudba a geografie). Do této klášterní školy chodil Arnošt z Pardubic, syn kladského královského purkrabí a první pražský arcibiskup, který broumovské končiny nikdy nepřestal považovat za svůj domov a byl podle svého přání pohřben v kladském farním kostele. Protože jsou zprávy o škole kusé, můžeme si její historii rámcově pouze představovat. Jako jiné klášterní školy se i ta broumovská zaměřovala na náboženskou výchovu a byla určena především na výchovu budoucích členů řádu. Vyučovacím jazykem byla latina a učivo bylo diktováno nebo předříkáváno, žáci psali a pak se látku učili nazpaměť. Činnost školy byla zřejmě přerušena za husitských válek, přes nedostatek pramenů můžeme usuzovat, že její osudy byly spjaté s osudy města. V průběhu 15. a 16. století docházelo k nepokojům mezi katolíky a nekatolíky, které vyvrcholily počátkem 17. století.

Třetí nejstarší gymnázium v Čechách

K obnovení školy došlo za opata Benna Falka (Jan Benno z Felkenburga), který v roce 1624 zřídil čtyřtřídní gymnázium, třetí nejstarší v Čechách. To bylo určeno k výchově budoucích členů řádu, katolických kněží a teologů. V čele gymnázia stál prefekt, který byl zodpovědný opatu. Třídy gymnázia byly otvírány postupně. Nejprve bylo zahájeno vyučování v první a druhé třídě, v roce 1625 byla otevřena třetí třída a v roce 1626 čtvrtá. V posledních dvou třídách se vyučovalo matematice, fyzice a přírodopisu. Hudebně se žáci vzdělávali při bohoslužbách. Druhým rektorem gymnázia byl Jan Placentius (přijal řádové jméno Maurus) a jeho žákem broumovský rodák Aemilián David Bittner, který po gymnáziu získal titul doktora filozofie, po té se vrátil učit do Broumova a napsal první známou kroniku kláštera, zvanou „Chronicon Braunense“. Mezi prvními žáky gymnázia nalezneme také Bohuslava Balbína, jezuitského kněze a českého spisovatele, který v Broumově studoval v roce 1631, a dále Matouše Ferdinanda Sobka z Bílenberka, prvního královehradeckého biskupa a poté pražského arcibiskupa.

Od roku 1671/1672 se stalo broumovské gymnázium šestitřídním vyučovacím ústavem, přičemž jednotlivé třídy se nazývaly parva, principia, gramatika, syntax, poetika a rétorika. Vyučovalo se latinské mluvnici, základům řečnického a básnického umění, dějepisu, zeměpisu, hudbě a aritmetice, vše v latině. Na konci roku musel student umět nazpaměť celou probranou knihu, jinak nepostoupil do vyšší třídy. Součástí vyučování na gymnáziu byly i divadelní a hudební představení. Studentům byla dána možnost učit se hudbě a hře na nástroje, hlavně housle a flétnu. Herci byli vybíráni ze všech studentů, rozdělení úloh a režie byla záležitostí profesorů rétoriky. Původně byly hry předváděny veřejně na náměstí, později byl využíván divadelní sál.

Placené vzdělání

Opat Otmar Daniel Zinke se pokusil přeměnit gymnázium v lyceum (osmitřídní školu se zaměřením na filozofii a teologii). Pro malý počet studentů toho nedosáhl, ale v roce 1711 postavil v areálu kláštera novou budovu gymnázia. Mezi významné žáky gymnázia patřil Johann Baptista Lachenbauer, který se později stal brněnským biskupem. V roce 1779 bylo klášterní gymnázium převedeno na veřejné, kvůli reformám Marie Terezie a Josefa II. Hlavním vyučovacím jazykem zůstala latina, povinným vyučovacím předmětem se stala řečtina a učitelé museli učit pouze z doporučených knih. Za původně bezplatné studium se nyní začalo platit školné a absolventi měli mít možnost uplatnit se ve všech veřejných funkcích. Postupně byl na gymnáziu zaveden systém odborných učitelů, bylo zařazeno mezi pětitřídní gymnázia a z předmětů se vyučovalo náboženství, latina, řečtina, zeměpis, historie, matematice a přírodopisu. Zkoušelo se měsíčně, osvojení učiva se prověřovalo pololetními, semestrálními zkouškami. Studenti měli i letní prázdniny, ty ale trvaly od 15. září do 1. listopadu.

Slavní studenti

V roce 1818 bylo gymnázium změněno na šestitřídní a v témže roce byl zaveden systém třídních učitelů. Po reformě školství v roce 1849 dosáhli broumovští benediktini zřízení vyššího gymnázia, osmitřídního s maturitou. S jedinou výjimkou v roce 1872 neumožnovaly školské zákony studium dívkám, na škole se početněji objevují až od roku 1910. K významným studentům do roku 1939 patřili. Maxmilián Otto von Ottenfeld, dvorní rada a ředitel rakouské pošty ve Vídni; Josef Regner, vlastenecký kněz a děkan v Náchodě; Josef Tichatschek, operní pěvec v Drážďanech; MUDr. Franz Opitz, známý rakouský chirurg; Emanuel Schöbel, biskup v Litoměřicích a pražský prelát; Josef Schroll, významný broumovský továrník; Johann Eppinger, profesor patologie ve Štýrském Hradci; Ludwig Scheuer, vrchní soudce pro Bosnu a Hercegovinu v Sarajevu; Alois Jirásek, známý český spisovatel (studoval 1863-1867); August Kral, rakouský diplomat; Franz Sandman, viceprezident zemského soudu v Praze; JUDr. Alois Rašín, český politik, ekonom a ministr financí; PhDr. Stanislav Brandejs, československý diplomat a historik Policka.

Současnost

Za války fungovalo gymnázium jako Státní vyšší škola a v roce 1945 bylo zřízeno československé státní reálné gymnázium, jehož sídlo bylo přemístěno do nových prostor. V současné době slouží budova gymnázia jako Centrum regionálního rozvoje Broumovska a najdeme v ní konferenční sál Kreslírnu, kavárnu, pokladnu pro prohlídkový okruh a kancelářské prostory, které slouží místním organizacím.

Vzpomínka Jaroslava Priknera (gymnazista 1935-1939):

„Dřevěný stupínek, černá klasická tabule a nad ní kříž, stranou katedra, pamatovaly ještě léta mladého Aloise Jiráska, který jako jedenáctiletý chlapec přišel do této budovy čerpat vědomosti pro svou plodnou životní dráhu spisovatele. A bylo dobrou tradicí, že na jeho místě seděl vždy žák české národnosti. Protože jsme byli ve třídě dva, ještě Josef Matoulek, seděl každý z nás na jeho místě půl roku.“ (Otištěno v Broumovském zpravodaji v roce 1990).

 

Pro zajímavost - disciplinární řád 2. pol. 17. st.

§ 11 a 12 se týkají chování žáků vůči profesorskému sboru a chování žáků při návštěvách vůbec

§ 13 zakazuje styk s nemorálními lidmi

§14 zakazuje házení kameny a sněhovými koulemi, křik, hru v karty a v kostky, též jízdu na sáňkách a veřejné koupání

§17 říká, že se nesmí na veřejnosti mluvit o tom, co se ve škole stane

§18 zakazuje návštěvu hospod a tanečních zábav

§19 zakazuje poškození lavic, stolů, kamen a dveří

§20 nařizuje, že studenti jsou povinni ve škole mluvit latinsky

§22 obsahuje zákaz kouření a šňupání

§24 vybízí studenty, aby si o volných dnech opakovali učivo

 

P. Vincenc Maiwald, OSB (Fridolín Maiwald) (1862 – 1951)

Jméno a dílo významného botanika P. Vincence Maiwalda bylo již téměř zapomenuto. Jako benediktina německé národnosti ho komunistický režim odsoudil k zapomnění a v dnešní době je znám především světovým badatelům coby významný botanik. Jeho život byl však mnohem pestřejší. Po vystudování teologie a přírodních věd působil přes třicet let ve funkci ředitele broumovského klášterního gymnázia. Z jeho pera pochází téměř sto padesát bibliografických položek, většinou se týkají výzkumu v jím milované botanice, ale výjimku netvoří anistudie věnované regionální historii a vlastivědě.

Fridolín Antonín spatřil světlo světa 11. prosince 1862 v Hostinném čp. 85 jako čtvrté dítě Václava a Anny Maiwaldových. Rodičům se narodilo celkem sedm dětí, avšak pouze čtyři chlapci se dožili dospělého věku. Mimo bratra Leopolda (*1857), se kterým měl Fridolín velmi silný vztah, měl ještě sourozence Rudolfa (*1864) a Antonína (*1867). Fridolínův otec Václav, kostelník a měšťan, pocházel z významné rodiny žijící v Hostinném, a jeho matkou byla Anna Künzelová, dcera sedláře z Podstráně u Dvora Králové.

 V září roku 1868 nastoupil Fridolín do první třídy měšťanské školy v Hostinném. Ihned se stal premiantem a mimo jiné velmi rád recitoval. Na konci roku byl výborně hodnocen, což se nelíbilo staršímu bratrovi Leopoldovi, který mu v kamnech vysvědčení spálil. Již v měšťanské škole ho učarovala podkrkonošská příroda, v roce 1872 založil svůj první herbář, který následně rozšiřoval až do konce svého života.

Po vykonání přijímacích zkoušek z matematiky a německého jazyka započal v roce 1874 navštěvovat gymnázium ve svém rodném městě. Gymnaziální vzdělávání v Hostinném bylo založeno nedávno před jeho příchodem, a to v lednu 1872. V září stejného roku došlo k zahájení vlastní výuky. Příchod na gymnázium měl pro jeho budoucí kariéru bezesporu veliký význam. Společně s P. Ludwigem Böhmem, který na gymnáziu vyučoval religionistiku a latinský jazyk, často navštěvoval tamější klášterní zahradu a prohluboval tak svůj zájem o botaniku. Brzy nato také započal se psaním svého prvního botanického atlasu, jež dokončil během tercie.

Jelikož bylo v Hostinném pouze nižší gymnázium, do kvinty přešel v září 1878 na broumovské klášterní gymnázium. Do Broumova přijel 17. září se svým kamarádem Rudolfem Lorencem a přechodný domov při studiích našel v rodině úředního sluhy Josefa Grötzbacha v čp. 2. Stejně jako v Hostinném, tak i v Broumově často navštěvoval klášterní zahradu a v době svého příchodu měl již v herbáři přibližně 80 rostlin. Na podzim roku 1879 započal psát všeobecný úvod pro knihu, jež ho později proslavila po celém světě s názvem Geschichte der Botanik in Böhmen. Studium na řádovém gymnáziu ho velmi ovlivnilo, proto se po maturitě v květnu 1882 rozhodl pro studium teologie na pražské univerzitě a pro vstup do benediktinského řádu. Na počátku roku 1887 byl vysvěcen podjáhnem, zanedlouho také jáhnem a v červenci téhož roku přijal kněžské svěcení od pražského arcibiskupa Františka Schönborna ve svatovítské katedrále v Praze. Svou primici neboli první mši odsloužil v jeho rodném městě. Vzhledem k tomu, že byl opatem určen k výuce přírodních věd, v jejich studiu pokračoval nadále na pražské univerzitě. Po úspěšném absolvování se stal roku 1893 profesorem na broumovském klášterním gymnáziu.

Hned po svém příchodu se stal velice oblíbeným u studentů, získal přezdívku „otec Vinci“ (Papa Vinci). Zanedlouho se setkal se spolužákem ze studií Franzem Spinou, prvorepublikovým politikem a publicistou, který v té době také na broumovském gymnáziu vyučoval. Společně vytvořili oblíbenou učitelskou dvojici, vydávali se na nespočet cest po celé Evropě a jejich pevné přátelství trvalo až do Spinovy smrti v září 1938.

Mimo samotnou výuku rovněž velmi svědomitě pokračoval v botanickém bádání. Z roku 1898 pochází jeho první otištěná studie o Innsbruckém herbáři z roku 1748. V následujících letech v bádání nepolevoval, každý rok mu bylo uveřejněno několik studií v odborných vídeňských a pražských sbornících a rovněž nespočet pojednání v regionálních časopisech a gymnaziálních ročenkách. Vrchol jeho kariéry nastal v roce 1904, kdy byla vydána jeho nejvýznamnější vědecká práce Geschcihte der Botanik in Böhmen [Dějiny botaniky v Čechách]. Díky knize se stal váženým a oceňovaným nejen v celé Evropě, ale také v USA, Brazílii a Kanadě. Ačkoliv jako řádový kněz nemohl vlastnit žádný majetek, regule řádu dovolovaly, aby mu z rozpočtu řádu byly nakupovány knihy, které potřeboval ke svému studiu. Společně s knihami, které dostal darem, vytvořily postupně velmi rozsáhlou knihovnu.

Po onemocnění ředitele gymnázia P. Anselma Hofmanna byl 15. září dočasně dosazen na jeho místo, v důsledku Hofmannovy smrti byl však 13. prosince opatem Brunem Čtvrtečkou definitivně jmenován novým ředitelem. V této době byl již P. Maiwald uznávaným botanikem. První velké ocenění jeho pečlivé práce na sebe nenechalo dlouho čekat. V prosinci 1908 získal prestižní vyznamenání – Řád Františka Josefa, kterým se mohl pyšnit i historik Jaroslav Goll, vynálezce František Křižík nebo vydavatel Jan Otto. Dalším oceněním jeho práce bylo také jmenování biskupským notářem. Nejednalo se o skutečnou funkci, nýbrž o čestný titul, ten byl však společností velmi považován. V roce 1912 vyšla další jeho významná publikace Geschichte des öffentlichen Stiftsgymnasiums in Braunau [Dějiny klášterního Gymnázia v Broumově]. Pod jeho vedením gymnázium velmi prosperovalo a těžká válečná léta přečkalo téměř beze škody.

Ředitel Maiwald rovněž za svou kariéru vychoval mnoho studentů, několik z nich se stalo důležitými osobnostmi veřejného života – významnými úředníky, lékaři a vědci. Jeho žáci na něho i po studiích nahlíželi s láskou, úctou, pravidelně ho navštěvovali, s některými také udržoval čilou korespondenci. Dle jejich vzpomínek byl P. Vincenc velmi pilný, laskavý, starostlivý a více přítel nežli ředitel. Svou poutavou výukou také nevědomě přesvědčil několik svých žáků ke studiu přírodních věd a medicíny. S velkou úctou na něho nahlíželi i jeho přátelé a podřízení; dle jejich vzpomínek byl velice pokorný, laskavý, obětavý a jeho dobrota a přátelskost neznala hranic.

Kromě ředitelského úřadu, který ho jistě velmi zaměstnával, zastával několik dalších funkcí. Mimo předsedy maturitní komise na gymnáziu v jeho rodném městě byl také v letech 1904, 1906 a 1914 zvolen zemským školním inspektorem a v roce 1917 vládním radou. Ani po vzniku Československé republiky nepřestal být uznávaným odborníkem. Roku 1923 získává za svou neúnavnou práci ocenění Ministerstva veřejných prací a v roce 1931 ocenění Státního ústavu agropedologie a bioklimatologie. Svou práci zaměřoval P. Maiwald nejen na své rodné Krkonoše, ale také na Broumovsko, které se stalo jeho novým domovem. Vedle nespočtu studií věnovaných broumovské přírodě, historii a etnografii napsal o Broumově také knihu Das Buch der Heimat [Kniha domova]. Tento rozsáhlý rukopis, dokončený v roce 1939, se však vzhledem k vývoji událostí nikdy nedočkal knižní podoby.

Ačkoliv musela většina benediktinů německé národnosti v roce 1945 broumovský klášter a Československo opustit, P. Maiwald mohl zůstat uprostřed svých knih o něco déle. Vzhledem ke svému vyššímu věku a velké lásce k Broumovsku požádal již v říjnu 1945 o navrácení československého občanství. V odůvodnění žádosti se odkazuje především na své zásluhy o československé vědecké poznání, na své studenty, jež dosáhli v republice vynikajících výsledků, ale také na své působení ve funkci vedoucího ombrometrické stanice v Broumově. Tato žádost však nebyla vyslyšena, a proto P. Maiwald požádal o pomoc advokátní kancelář JUDr. Otto Priknera. Ta v únoru 1946 podala druhou žádost, tentokrát však o zachování občanství a vydání osvědčení o národní spolehlivosti. V novém textu zdůraznil, že se věnoval pouze vědeckým pracím a stál mimo politický život v Broumově a také, že sám byl v době okupace pronásledován nacisty. Úředníky ONV v Broumově však jeho odůvodnění nepřesvědčilo a žádost byla zamítnuta. Ačkoliv se za něho přimluvil rovněž administrátor broumovského kláštera P. Anastáz Opasek nebo převor opatství v Lisle P. John Cherf, vyňat z odsunu byl až po třetí žádosti z roku 1949. V březnu roku 1950 mu bylo také přiznáno československé státní občanství, ale pouze do vyřízení žádosti. O měsíc později dochází k tzv. Akci K, při které ministerstvo vnitra obsadilo klášter, aby z něho později vytvořilo internační zařízení. P. Maiwald byl 5. května donucen odejít z kláštera, který byl po většinu života jeho domovem, do charitního domova pro kněze v Rožďálovicích. Přes veškerou péči Milosrdných sester sv. Karla Boromejského však nesl odchod ze své klášterní cely, od svých knih a archiválií velmi těžce. Zemřel osamocený, velmi nemocný a téměř slepý 7. prosince 1951, čtyři dny před svými 89. narozeninami. Pohřben byl 12. prosince na broumovském hřbitově v oddělení benediktinského řádu do hrobu P. Ansalma Hofmanna, svého předchůdce ve funkci ředitele klášterního gymnázia.

Během svého života sbíral P. Maiwald různé materiály ke studiu broumovského regionu. Knihy, periodika, opisy archiválií a vzácné knihy, které za celou svou kariéru nashromáždil, postupně vytvořily unikátní fond, který již za jeho života nesl jeho jméno a dodnes je ceněn jako jedinečný zdroj informací k bádání o broumovském a podkrkonošském regionu. Maiwaldova pozůstalost je dnes uložena ve Státním okresním archivu v Náchodě a v Památníku národního písemnictví v Praze.

Zpracovala: Eva Vodochodská

Výběrová bibliografie

Botanické a přírodovědné práce:

Ein Innsbrucker Herbar vom Jahre 1748 [Innsbrucký herbář z roku 1748]. In: Jahresbericht des Stiftsgymnasiums. Braunau 1898.
Geschichte der Botanik in Böhmen [Dějiny botaniky v Čechách]. Wien und Leipzig 1904.
Beitrage zur volkstümliche Pflanzen namenskunde [Příspěvek k lidovému názvosloví květin]. In: Unser Egerland. Eger 1905, (9), s. 25.
Flora des Riesengebirges [Květena Krkonoš]. In: Mitteilungen der Sektion für Naturkunde. Wien 1907.

Vlastivědné a etnografické práce:

Stiftsbibliothek Braunau [Broumovská klášterní knihovna]. In: Mitteilungen des Österreichischen vereins für Bibliothekswesen. Wien 1908, (7).
Geschichte des öffentlichen Stiftsgymnasiums in Braunau [Dějiny klášterního Gymnázia v Broumově]. Wien 1912.
Eine alte Braunauer Familie, Hessel von Hessenberg und Straußfeld  [Stará broumovská rodina, Hessel z Hessenbergu a Straußfeldu]. In: Deutscher Bote. Braunau 25. 10. 1922.
Das Braunauer Ländchen [Broumovsko]. In: Deutsche Heimat. Plan 1928.

Text byl zpracován na základě pramenů a literatury:

SOkA Náchod, fond Vincenc Maiwald, Gedenkblätter: aus meinen Leben, inv. č. 162.
Unserem lieben Herrn Direktor P. Vinzenz Maiwald: zum Abschied von seiner dreißigjährigen Tätigkeit gewidmet. In: Jahresbericht des öffentlichen deutschen Stifts-Obergymnaziums der Benediktiner zu Braunau in Böhmen. Braunau, 1937, s. 5-23.
OTTE Miroslav: P. Vincec Maiwald. Broumovské noviny. 2009, (9), s. 14-15.
POSNER Johann: Ein erfülltes Leben: Vor 15 Jahren starb P. Vinzenz Fridolin Maiwald OSB aus Arnau. Riesenebirgsheimat. 1956, 20 (11), s. 328.
PROKOP Dominik: Direktor P. Vinzenz Maiwald: Eine Würdigung. In: Jahresbericht des öffentlichen deutschen Stifts-Obergymnaziums der Benediktiner zu Braunau in Böhmen. Braunau, 1932, s. 5-11.

 

Sdílejte na