Rozhovor s Renatou Putzlacher, autorkou HRA-NIC-e

Vzdělávací programy pro školy

rozmanitá nabídka pro ZŠ i SŠ...

více info >

Čtyři vyprodaná představení HRA-NIC-e, další repríza se připravuje, ohlasy na hru jsou velice pozitivní. Čekala jste to, nebo jste měla spíše strach z toho, jak bude představení přijato?

Po zkušenosti s představením Těšínské niebo, které diváci z různých regionů milovali, jsem věřila tomu, co děláme a před první zkouškou jsem ještě poprosila o požehnání převora Petra Prokopa Siostrzonka, který pochází stejně jako já z Českého Těšína. Měla jsem pochopitelně strach z toho, jak bude představení HRA-NIC-e přijato, že mě někdo nařkne, že jsem „náplava“ a nemám právo psát o regionu, s nímž mě nic nespojuje. Ale pak mi došlo, že mě spojuje s Broumovskem jistý druh zkušenosti, vždyť jsem žila od narození „na hranici“ a v mých žilách koluje rakousko-polsko-česká krev. Možná proto mě přitahují regiony mnohojazyčné a mnohonárodnostní, možná proto se dokážu dívat i na ty „jiné“ a „cizí“ jako na bytosti, které mají svoji pravdu, své rituály a svého Boha. Převor cituje v jedné ze svých knih španělské přísloví: „Mrtví nám živým otevírají oči“. Když jsem přišla do této krajiny, viděla jsem velké dílo těch, kteří tady žili, ať už to byli Češi nebo Němci, katolíci nebo protestanti. Když jsem pak viděla, jak některé postavy „otevírají oči“ hercům, kteří je ztvárňují, uvěřila jsem tomu, že stejně vnímaví budou i diváci. 

Na nazkoušení hry jste měli jen 16 dní – jak jste prožívala toto období, byl to velký stres?

Pro autora (a jeho duševní rozpoložení) by bylo ideální odevzdat text hry a přijet na premiéru. Jenže já jsem souhlasila s tím, že budu i dramaturgyní tohoto představení právě kvůli té krátké době a náročnému zkoušení. Také jsem byla všem plně k dispozici, protože se umělci často ptali na různé věci, někdy něco potřebovali, a tak jsem byla i jejich nenápadným mluvčím, a přitom jsem musela udržovat „poker face“ a nedat na sobě znát známky únavy nebo strachu. Nejvíce jsem se bála toho, že herci zapomenou texty, zkolabují, vždyť tempo bylo vražedné a na place jsme měli profesionální herce i ochotníky. Bylo to velké pracovní nasazení, ale také úžasná spolupráce a disciplína. Hlubokým zážitkem, který bych chtěla popsat ve své nové knize, bylo kroužení mezi naším společenstvím a chvílemi samoty v mnišské cele, v níž jsem byla ubytována.       

Jste spokojená s výsledným zpracováním představení?

Mám radost, protože hra žije a texty, které herci říkají, rezonují v prostoru a čase pro právě přítomné publikum. Také si myslím, že jsme přesvědčili ty, kteří na začátku pochybovali. Píšou nám diváci, včera jsem našla na Facebooku zprávu od mladého člověka: „Dnes jsme byli se školou na divadelním představení, které jste napsala, byl to ÚŽASNÝ A STRHUJÍCÍ zážitek, měl jsem několikrát slzy v očích, děkuji z celého srdce!“ Já také děkuji, díky HRA-NIC-i jsem měla slzy v očích mnohokrát a často jsem se smála. Prostě to byla a je spousta krásných emocí. 

Měnil se scénář během příprav v srpnu? Musela jste v něčem při realizaci hry ustoupit režisérovi?

Hru jsem psala většině herců přímo na tělo a pak jsme byli s režisérem Radovanem Lipusem jako krejčí a švadlena – tady jsme něco našili, tady něco vyšperkovali a občas jsme museli kus látky vyhodit. S Radovanem jsem spolupracovala již poněkolikáté a věřte nebo nevěřte, my jsme se ještě nikdy nepohádali. Někteří divadelníci mají rádi hádky a tvrdé tvůrčí střety, ale my jsme z jiného těsta. Pro mě to bylo další krásné lidské setkání, umění i kus psychoterapie v jednom. Bylo mi líto, že jsme museli některé scény zkrátit, ale pokud vyjde scénář HRA-NIC-e knižně i s fotografiemi ze zkoušek a z premiéry, tak tam bude všechno, co jsem dohledala a napsala.

Sdílejte na