Ulrike Anna Bleier: texty z rezidenčního pobytu

Vzdělávací programy pro školy

rozmanitá nabídka pro ZŠ i SŠ...

více info >

Ulrike Anna Bleier: dva výňatky z německého rukopisu s názvem Spukhafte Fernwirkung (česky zhruba: Přízračné působení na dálku), který vznikl v dubnu 2019 v Literárním domku Broumovského kláštera. 

Panák a Panáček

Karel bydlí na Konci světa. Jeho babička se jmenuje Karla a ráda vypráví příběhy o tom, jak to chodívalo dřív. Jeho babička je to jediné, co má Karel na Konci světa rád, všechno ostatní nenávidí. Nenávist může být silný motiv, ale Karel neví, k čemu. Proto jezdí každý den celé hodiny na svém mopedu po hlavní silnici a děsí svým rámusem malé děti a psy. Bílý špic paní Bergmannové celý den štěká. Nejdřív štěkal jen tehdy, když jel Karel kolem na mopedu. Pak ale štěkal, i když Karel nejel, protože věděl, že rámus z mopedu by mohl hned zase začít. Jen v noci neštěká, to Karel s mopedem nejezdí, protože je šeroslepý, a tak blbý Karel zase není, aby si zahrával se životem.

Lidé nevědí, co je pro ně horší – Karel se svým mopedem, nebo špic paní Bergmannové. Špice a Karla proto označují stejnou přezdívkou; není vždycky jasné, koho mají zrovna na mysli, když mluví o „Panákovi“. Panák je označení pro skleničku tvrdého alkoholu, ale taky pro paňácu. Obojí je spíš za trest. Polovina obyvatel pravděpodobně už uvažovala o tom, jak se obou Panáků co nejlépe zbavit, ale žádný z nich zatím nenašel přesvědčivé řešení.

Lidi toho spolu beztak moc nenamluví. Dřív to bylo jiné, to se potkávali na autobusové zastávce nebo u kapličky před pivovarem a popíjeli pivo a koukali se po holkách. Občas si někdo s tou či onou domluvil rande. Ale holky, ze kterých se mezitím staly mladé ženy, postupně Konec světa opouštěly. Jedna se stala optičkou a otevřela si specializovaný obchod s brýlemi v Řezně. Jiná studovala francouzštinu v Lyonu. A další se stala dokonce režisérkou v jednom nezávislém divadle v New Yorku. Je to zvláštní, že to ženy táhne ven do velkého, širého světa, zatímco mladí muži zůstávají u svých matek. Možná je to kvůli tomu, že kluci nemají žádné vzory. Přinejmenším žádné mužské vzory. A ženské vzory se nepočítají. Karlovi tedy nezbývá nic než celý den jezdit na mopedu po hlavní silnici dolů a zase nahoru a pokaždé rozzuřit svého jmenovce doběla. Až jednoho dne přestaly u mopedu fungovat brzdy a Panák ztratil kontrolu a najel do plotu, za kterým stál druhý Panák a štěkal jako smyslů zbavený. Panák přitom přišel o pravou nohu pod kolenem. A druhý Panák dostal srdeční infarkt a zemřel rychlou smrtí. Posmrtně se mu začalo říkat Panáček.

Karlovi amputovali nohu pod kolenem. Po amputaci navštívila Karla jeho babička. Naposledy mu vyprávěla o malé lišce, které říkala Lišáček. Když se Karel vrátil z rehabilitace domů, babička už nebyla mezi živými a jeho moped rodiče prodali. Otec za to namontoval do schodištního prostoru malý výtah. Otcovy oči se leskly pýchou, matčiny oči starostmi.

 

Na konci světa

Karel bydlí na Konci světa. Na jednom z mnoha konců světa, jak říká jeho otec, my nejsme jediní. Tady je přece krásně, říkává matka. Nejsou tu takové davy lidí jako ve Vídni nebo v Praze, říkává babička Karla. Babička Karla je jediná z rodiny, která ovládá dva jazyky – němčinu a češtinu. Němčina je jazyk její matky, čeština jazyk jejího otce. Dokonce umí i trochu polsky, protože rodina v roce 1938 uprchla k jednomu bratranci do Polska. Jmenoval se Paweł a uměl báječně vařit. Karla si dlouhou dobu myslela, že se ocitli někde na severním pólu – proč by se jinak Poláci jmenovali Poláci? Když byl potom tento „severní pól“ napaden ze západní strany Němci a z východní strany Sověty, odstěhovala se Karla s rodiči zpátky do Čech, do Jeseníků.

Od té doby museli rodiče pracovat pro Němce, přestože matka sama byla Němka, jenom otec byl Čech a matka si prostě špatně vybrala. Karla, která byla tehdy ještě mladé děvče, trávila většinu času pozorováním veselého malého vodopádu, ke kterému mohla dojít pěšky a kterému bylo jedno, jestli byli u moci Němci, Češi, Rusové nebo někdo jiný. Jednoho dne našla cestou domů malou lišku, která měla poraněnou zadní nohu. Karla se o lišku postarala a uzdravila ji. Začala jí říkat Lišáček. Při bojích v dubnu 1945 se Lišáček ocitl mezi frontami. Zasáhla ho kulka a on jednoho zářivě krásného jarního dne na okraji lesa vykrvácel.

 

Později se přestěhovali zase zpátky na Konec světa.

Po válce se směl otec vrátit domů, jen matka musela rok vykonávat nucené práce, protože byla Němka. Po absolvování svého trestu mluvila zarytě dál německy. „Nikoho jsem svými slovy přece nezabila,“ říkala.

Karla tak vyrůstala ve třech různých jazycích. Dlouhou dobu si myslela, že každý člověk má vlastní jazyk – otec češtinu, matka němčinu, Paweł polštinu. S Pawłem ale zmizel z jejího života i polský jazyk. V paměti jí zůstalo jen pár slov. Dodnes říká bramborám „ziemniaki“ a čočkové polévce „zupa z soczewicy“. Nebo když mluví třeba o medvědovi, což dělává zřídkakdy, protože ani na Konci světa už žádní medvědi nejsou, pak mluví o „niedźwiedźiu“. A tam, kde všichni ostatní říkají „zamykat“, ona říká „zablokować“.

Teprve když babička Karla zemřela, zemřel s těmito čtyřmi slovy i Paweł a jeho čočková polévka, zemřeli jeho medvědi, brambory i visací zámky. Ale to nikoho nenapadlo, ani jejího vnuka Karla. 

Sdílejte na