Ocenění Rytíř Řádu umění a literatury mě dojalo, jsem na to hrdá, říká překladatelka Anna Kareninová

Březnovou rezidentkou Literárního domku broumovského kláštera je Anna Kareninová – překladatelka, esejistka a autorka rozhlasových literárních pořadů, která se dlouhodobě zabývá i překlady filmovými. Přeložila nebo upravila dialogy pro téměř 300 filmů. V Broumově pracuje na překladu díla Milana Kundery a Louise-Ferdinanda Célina. 

Jak si v Broumově užíváte příchod jara? 

Zatím vnímám ještě předjaří. Ale krásné a tady zvlášť. Měla jsem hned po příjezdu štěstí na dva týdny slunce a vidím, že slunce zase bude. Cítím se tím sluncem tak nezaslouženě poctěná. 

Přijela jste sem na literární rezidenci – na jakém překladu pracujete? 

Připravuji nový český překlad jednoho převratného románového díla francouzského spisovatele Louise-Ferdinanda Célina. V mém převodu bude mít název Smrt na dluh.  Česky vyšel ve třicátých letech minulého století v překladu skvělého překladatele Jaroslava Zaorálka jako Smrt na úvěr, jenže je to už 90 let. Nakladatelství Atlantis, které Célina vydává, mě z různých důvodů požádalo, abych připravila překlad nový. V Broumově ale také dokončuji poslední překlad z francouzského románového díla Milana Kundery. K tomu píšu různé vlastní texty, poznámky a doprovodné komentáře. 

Jak se vám v prostředí Literárního domku tvoří? 

Píše se mi tam moc hezky. Jediný „zádrhel“ je v tom, že v broumovské krajině je nádherně. Člověka to táhne ven. Přes den tedy prozkoumávám ducha Broumovska, odpoledne se vracím a pracuju až do noci. Blízkost kláštera na člověka silně působí. A mám pocit, že v dobrém. 

Ovlivňuje to i třeba vaši práci s jazykem, nebo už máte zajetý nějaký svůj styl? 

Svůj styl mám jistě v tom, co píšu sama. Vlastní styl člověku zůstává, jen jeho nuance a kázeň se mohou proměňovat. A na to Broumov vliv má. Je totiž velkolepý. Monumentální stavby a monumentální skály ve vlídné krajině. Poslouchám hovor na náměstí, mlčení u chalup a hospodářství, a vnímám i řeč domů, rytmus stavení. Přemýšlím nad kadencí, která se přirozeně vtěluje i do mého jazyka jako možnost, jako otevřená cesta. Nicméně coby překladatel, tedy „interpret“, svůj styl musím potlačovat, hraju na nástroj svého jazyka melodie vytvořené v jazyce mých autorů.... Něco jako když klavírista hraje skladbu původně napsanou pro housle. Musí zahrát stejný pocit.  

Má podle vás pobyt na rezidenci jiný rytmus práce než běžný pracovní život překladatelky?  

No aby ne! Určující je, že je tady člověk sám, vytržen z rutiny, ponechán vlastnímu času a myšlenkám. Řekla bych, že se trochu zpomaluji. Snažím se přemýšlet v takovém postním rozpoložení – říká se tomu usebrání. Jan z Kříže napsal „bosé karmelitce Kateřině, ať je kdekoli“ (snad cituji dobře), že „opuštěnost jest pilníkem“. Možná své činí i postní předvelikonoční doba, procházím zdejší křížové cesty a to vše na mě účinkuje. „Piluje“, zostřuje. 

Opravdu velký vliv má i klášter, na který se dívám z okna. I když v něm otcové snad už nepřebývají, ale vytvořili ho v jeho velikosti, vystavěli kostely v kraji, jejich architektonický věnec nad vesnicemi...  zakládali osady... je to velkolepé dílo, a myslím, že tady v Broumově duch jejich díla stále působí, naštěstí se nepodařilo je vyvrátit.  

Jaké části Broumovska jste zatím stihla prozkoumat? 

Moje fyzické síly nejsou takové, jako kdybych byla zkušený horal nebo trénovaný chodec, i když v krajině chodím ráda. Pomáhá mi, že jsem tady autem, a tak jsem mohla vidět alespoň zvenčí všechny kostely broumovské skupiny, a když se v nich sloužila mše svatá, mohla jsem je spatřit i zevnitř. Ten zážitek je nezapomenutelný. Samozřejmě jsem vyšla i na Hvězdu. Tam je nutné jít pěšky, výstup je důležitý. Ale taky ráda jen tak procházím krajem kolem Broumova, ani to nemusí být nějaké pamětihodné místo, mám ráda prostor a pohled na nebe. Tady je jiné nebe a jinak se přeskupuje, jinak se barví než v místech, která znám. 

Věnujete se literárním překladům, v próze především románům Francouze Louise-Ferdinanda Célina. Čím vás zaujal? 

Je to jeden z mých životních autorů. A můj stěžejní romanopisec. Je to úhelný spisovatel moderní světové prózy, stále má vliv a stále je čtený. Tady vyšly překlady jeho dvou prvních románů z třicátých let, pak se na čas zapletl s pravicí a u nás nesměl být po válce vůbec vydáván. Už od studií jsem ale věděla, že romány, které napsal po válce, jsou významné a chtěla jsem, aby byly dostupné v češtině. Zatím jsem přeložila osm Célinových románů. Až dokončím překlad Smrti na dluh, budu – jak mi řekla francouzská célinovská společnost – jediný překladatel na světě, který sám přeložil všech devět Célinových románů. To mi během těch let ani nedošlo. 

Dá se popsat, proč vás tak uchvátil? 

On sám říkal, že vnesl mluvenou řeč do psaného jazyka. Jak je známo, francouzština byla a je jazyk hodně vybraný, kultivovaný, ve kterém se v písemném projevu vyjadřovali všichni podle určitých pravidel, skoro sešněrovaně, květnatě a podle daných zásad. Kdežto mluvená řeč, hlavně ta všednodenní, byla hodně jiná. Céline začal psát zdánlivě jazykem pařížských předměstí a bister. Ale nepřevzal ho, jak byl, převzal jeho kadenci, rytmus, melodii, a prolnul ho s jazykem literárním, který velmi dobře ovládal. Prostě sám si stvořil hudbu mluvené řeči v psané podobě, obohatil ji. Nikdo to nedokázal tak jako on. Uměl roztáčet stolky, jak říkal, a opravdu je roztáčel. Snažili se to po něm dělat jiní spisovatelé všude po světě, ale nejde to. U stylu se opisovat nedá, musíte si vytvořit vlastní hudbu. Céline má tu hudbu navíc u každého románu jinak zkomponovanou. A já se ji snažím zprostředkovat do češtiny, to je dobrodružná cesta. 

Byla jste oceněna mimo jiné i francouzským vyznamenáním Rytíř Řádu umění a literatury. Souvisí to právě s těmito překlady? 

Souvisí to se Célinem, ale i s mými dřívějšími překlady z francouzské literatury, i s překlady francouzského díla Milana Kundery. Francouzi mají k Célinovi ambivalentní vztah, pro ně je to dosud morálně ne úplně přijatelný člověk. Ale všichni vědí, že je to obrovský spisovatel a že málokdo je ochoten ho překládat, protože je to hodně pracné. Myslím, že to mají v úctě. Co se týká Milana Kundery, pro Francouze se v něm spojuje Francie a Čechy. Zřejmě i proto došli k názoru, že si zasloužím být pasována na rytíře neboli dámu umění a literatury.  

Jaká byla vaše reakce? 

Dojalo mě to, jsem na to hrdá. Podobně jako na Státní cenu za překladatelské dílo, kterou jsem dostala doma v Čechách. 

Jak došlo k překladům Milana Kundery? 

Když Milan Kundera uzavřel své české dílo, měl za to, že už žádný román nenapíše, své české psaní skončil a myslel, že francouzsky by román napsat nemohl. Pak ho jedna dávná francouzská novela inspirovala natolik, že francouzsky román napsal. A nakonec napsal ty francouzské romány čtyři a celá desetiletí říkal, že si je musí přeložit do češtiny sám. Že je počeští. Jenže neměl k tomu pořád dost času. K nelibosti českých čtenářů, proč to tak dlouho trvá. Nakonec zjistil, že už na to nemá životní sílu a že mu utíká čas. Znal mé překlady Célina, a dokonce je i nějaký čas tady v Čechách podporoval, povídali jsme si o nich, a vybral si mě pak jako svou překladatelku. Prý už nějaký čas předtím, než mně o tom z nakladatelství pověděli. Byla jsem zaskočená. Přišlo mi líto Milana Kundery, že si přiznal sklonek života. A zároveň to pro mě znamenalo odejít na čas od Célina i Pounda, které jsem opouštěla s těžkým srdcem, a pracovat na překladech, které nebudou překlady, ale restaurátorskou prací. Rekonstrukcí francouzského románu českého spisovatele v jeho češtině. Ale nelituji. Tady v Broumově se to celé završuje, dokončuji zde překlad posledního z těch čtyř románů. Jmenuje se Pomalost. A jeho téma, zpomalení, abychom mohli něco prožít, jako by bylo v souladu s mým broumovským setrváním. 

Dá se říct, který z těch čtyř Kunderových románů vám byl nejbližší? 

To je těžké, obvykle to logicky bývá ten, kterým člověk právě žije. Pomalost mě zajímá prolínáním dob a stylů: stará francouzská novela z časů Nebezpečných známostí se spojuje se současným příběhem a to mě upoutalo i jako překladatelku – musí se víc dbát na obě stylové roviny. Ale osobně se mě dotkl román Nevědění, protože je o problému emigrace a návratů z emigrace, o možnosti se po dvaceti – čtyřiceti letech vrátit tam, kde člověk vyrůstal, a jak je to těžké. Celoživotním emigrantem byl můj otec, který utíkal z Ruska jako carský důstojník za Leninovy revoluce. Představovala jsem si při překladu jeho celoživotní běženectví... 

Věnujete se i překladům poezie, například Ezry Pounda, že? 

Ezra Pound je nepřekročitelná, nepominutelná osobnost. Americký básník, zhruba Célinův vrstevník, narozený koncem 19. století, který prožil svá hlavní životní léta v Evropě, především v Itálii. Stál na počátku moderní světové poezie. Nedá se obejít. Mnoho významných moderních světových básníků vychází právě z něho a ti nejlepší to přiznávají.  

Snažil se napsat epos 20. století po vzoru Homérově, Vergiliově a Dantově; psal ho průběžně celý život. Hledá v něm nejlepší možné uspořádání pro lidské společenství, hledá ho v kulturách renesanční Itálie, staré Číny a potom ve vytváření americké státnosti. Zpěvy toho eposu nazval canta, anglicky Cantos. Je jich 117, dělí se do několika oddílů a v nakladatelství Atlantis tyto oddíly vycházejí jako samostatné svazky. Z šesti svazků, které jsou rozvržené, zatím vyšel první, druhý, třetí a pátý. Teď překládám čtvrtý, který jsem přeskočila, protože ten pátý je úplně nejtěžší. A já jsem ho chtěla přeložit, dokud jsem cítila, že už celé dílo snad náležitě znám a zároveň mám ještě hodně překladatelských sil. 

Jak vůbec jste se k Ezru Poundovi dostala?  

Jako čtenář jsem ho znala léta. Věděla jsem, že do češtiny není soustavněji přeložen. Tehdy jsem dokončila překlad Célinovy „německé trilogie“ a myslela jsem, že už v Atlantisu nebudou chtít dál ve vydávání Célina pokračovat. Hledala jsem nějakého dalšího prozaika, ale žádný nebyl tak mohutný. Můj muž, sám podstatný básník, Ezru Pounda vyznával a litoval, že je do češtiny tak málo přeložen. Tak jsem začala místo prózy překládat Poundova canta. Pro svého muže. Postupně jsem překlady dávala číst i přátelům, Josefu Hiršalovi, Bohumile Grögerové, Ivanu Wernischovi a dalším. Nakonec se ukázalo, že o ně mají zájem i v nakladatelství Atlantis, a tak mi Ezra Pound zůstal jako další životní autor. Můj muž, než zemřel, se dočkal vydání alespoň prvního svazku. Ale zároveň v Atlantisu vyslovili přání pokračovat i ve vydávání Célinových zbylých románů, takže se mi v tu chvíli sešli oba, dvojnásobné nadšení i dva hodně těžké balvany.  

Ale také jste přeložila nebo upravila dialogy pro téměř 300 filmů – pamatujete si ještě na svůj úplně první filmový překlad?  

Samozřejmě. Tehdy se narodil můj syn, bylo mi dvacet čtyři let. Byla jsem v posledním ročníku studií a nechtěla jsem jenom tak opustit obor, který jsem měla ráda. Naskytla se mi možnost otitulkovat film Sapéři režiséra Ermanna Olmiho. To jsem mohla dělat doma se synem v postýlce. Tak jsem se do toho pustila.  

Bavilo vás to? 

Jednak mě to bavilo a jednak potom přišla spolupráce s filmovým festivalem Karlovy Vary, pro který jsem chystala titulky. Překládala jsem je, ale také redigovala překlady jiných a zároveň jsem titulky i časovala, aby se objevovaly v obraze ve správný čas. Věnovala jsem se tomu pak každé druhé jaro a potom, když začal být festival každoroční, každé jaro. Mezitím jsem překládala a redigovala filmy do běžné distribuce. Postupně, jak se měnila technika a usnadňovala práce, jsem tím procházela dál a dál. Od děrovací pásky přes střihací stůl ve studiu až po počítače. To mě do značné míry také živilo a živí, protože z literárních překladů, jakým se věnuji, i když jsou zaplacené, bych se neuživila – a nechci u nich myslet na složenky a nájmy.  

Máte nějaký oblíbený film nebo režiséra, jehož dialogy se vám překládají obzvlášť dobře – nebo naopak mimořádně těžko? 

Měla jsem štěstí, že jsem mohla překládat filmy velkých režisérů, jako byli Visconti, Fellini, Bertolucci, Antonioni, Godard, Truffaut, Scola, bratři Tavianiové, Greenaway… S jejich filmy to byla krásná práce i jazykově. A i když jsem ji brala jako „obživnou“, tak mě moc těšila. Taky u filmu pro mě hraje roli to, jaký je jazyk scénáře, jak se vzpírá a kolik dá přemýšlení, co se z něj naučím. Takové to mechanické překládání některých scénářů, to sice jde rychle, ale je to nuda, proto se mi to překládá těžko. Mimořádně těžko. 

Máte při práci nějaké zásady nebo pravidla, která by možná běžného diváka překvapila? 

Pokud se týká filmů, tak největší pocta pro autora titulků je, když jde divák z kina a nepamatuje si, jestli to bylo titulkované nebo dabované. A pro autora dabingu, když se nerozchází dialog a herec na plátně, když se obé, i díky dobrému dabérovi, přirozeně propojí. Titulky ani dialogy u filmu nesmějí vadit, nesmějí znesnadňovat vjem a zároveň divák nesmí mít pocit, že byl o něco ošizen. A to je umění, které divák nevidí... 

U filmů je překlad služebná složka, jako část celku. Musíte mít pořád na mysli celkový obraz, herce, zvuk... Nenarušovat je. Filmový překlad má své specifické zásady. U knih je slovesná stránka jedinou matérií, kterou se vyjadřujete. Můžete si mnohem víc dovolit, jste pánem situace. Pokud jde o knižní překlady, musím pro ně hořet, nedokážu překládat na objednávku, musí tu být smysl, proč mám s tím autorem důvěrně žít (ovšemže pomyslně), přemýšlet o něm a tak dál. Pokud jde o filmy, pracuji, když přijde nabídka – případů, kdy ji odmítnu, není zas tolik. U knih to musí být moje volba. 

Čtete knihy i odpočinkově, jen tak pro radost? 

Miluju detektivky, ale už je moc nečtu, protože jsem hodně těch dobrých přečetla a vím, jak skončí (smích). Mám taky ráda knihy na cestě, ve stadiu zrodu – ostatně deset let jsem byla redaktorka v nakladatelství Odeon a přestala jsem redigovat jen kvůli těm svým dvěma autorům, abych se jim mohla soustředěně věnovat. Vznik knihy od rukopisu přes sazbu až k tiskárně mě vždycky láká, a tak když mi přinesou knihu ještě v korekturách, abych se na ni podívala, přečtu ji s radostí. Je v tom nostalgie a taky profesní deformace. Z těch hotových, svázaných knih čtu pro radost spíš ty neodpočinkové, abych se dostala do jiných světů.  A odpočinkově si radši pustím film. Někdy u něj pak usnu. 

Anna Kareninová bude spolu s básníkem a překladatelem z finštiny Michalem Švecem, nositelem rytířského Řádu finského lva za zásluhy o propagaci finské kultury, hostem Literárního Café, které se uskuteční v úterý 24. března od 17:30 v Městské knihovně Broumov. Vstup je zdarma. Pořádá Vzdělávací a kulturní centrum Broumov ve spolupráci s Městskou knihovnou Broumov. 

Kateřina Ostradecká, Agentura pro rozvoj Broumovska