Odešla jsem do Francie: Příběhy českých emigrantek spojuje odvaha a píle

Obě už dlouho žijí ve Francii a obě v srpnu obývaly Literární domek v Klášteře Broumov. Marie Sýkorová (žije v Paříži od roku 2012) a Magdaléna Rejžková (žije v Marseille od roku 2015) tady na literární rezidenci pracovaly na knize o osudech českých emigrantek, která navazuje na patnáctidílný rozhlasový seriál Destins d’émigrées z roku 2025 Českého rozhlasu Radio Prague International ve francouzštině. 

Ačkoli už je to téměř 60 let, co jejich respondentky z komunistického Československa utekly za svobodným životem a pryč z normalizační šedi, i dnes nacházejí dokumentaristky v jejich příbězích něco, v čem se poznávají. 

„I já jsme se ocitla v situaci, že jsem začínala úplně nanovo a myslím, že se to stává ve Francii hodně Čechům. Že si musí znovu promyslet, kdo vlastně jsou a s tou identitou si poradit. Kdo jsem v novém prostředí, kdo chci být a jak se tam dostanu? To jsou otázky, které jsou univerzální a je zajímavé, že se to úplně nemění navzdory režimu,” myslí si Magdaléna Rejžková. 
 

Jak se vám pracuje v Literárním domku v Broumovském klášteře? 

Marie: Přijde mi to úplně ideální! Místnosti jsou parádně obří, takže se vůbec nerušíme. 

Magdaléna: Je to strašně fajn. Na pár pracovních seancí jsme byly i v knihovně, která je taky moc pěkná, je tam nový sál a Literární Café, to bylo velmi milé. Navíc doma nemáme zahradu a tak velikou zahradu jako je tady nikdy mít nebudeme, takže si opravdu užívám, že otevřu dveře a jsme venku.  
 

Vy tady pracujete na projektu Odešla jsem do francie, sérii rozhovorů které vyjdou knižně…
 

Marie: Ten název je zatím pracovní…
 

Já bych se zeptala, jak ten nápad vznikl? 
 

Marie: Jeden čas jsem bydlela u jedné Češky v Paříži a hodně jsme se spřátelily. Často mi vykládala o sobě, své rodině, svých dětech, o manželovi, který byl Francouz, ale naučil se perfektně česky, měl k tomu vztah, nosil dokonce kroje. A já jsem si říkala, že to muselo být hrozné, vždyť byla mladá, v Československu měla perfektní zázemí, byla z dobře situované intelektuální rodiny a nemusela mít žádný problém. Ale přestěhovala se a začala v jiné zemi.  Vyprávěla mi, jaká byla adaptace a co to znamená přemístit se ze svého rodiště někam jinam. Na to konto jsme se pak bavily s Magdou… 

Magdaléna: Já jsem znala paralelní příběh z Marseille, příběh ženy, která se přestěhovala v šedesátém osmém roce nejprve do Paříže a později za dcerou do Marseille. Je to taková, nechci říct úplně adoptivní maminka, ale moje širší rodina v Marseille, která je mi velmi blízká a má strašně zajímavý příběh. Do Paříže totiž poprvé přijela stopem, bylo jí osmnáct a vykázali ji tenkrát k hranicím, ale ona se vrátila a pak hledala, kde bude spát… Když jsme se pak jednou setkaly s Marií, tak jsme si o tom povídaly. A řekly jsme si, jestli těch žen není víc a že za tím musí být zajímavé příběhy. 

Když se mluví o emigraci, zmiňují se jména jako Kundera nebo Tigrid, ale ženská emigrace možná má nějaká specifika, protože žena se většinou stará o rodinu. Tak jsme si řekly, že by bylo zajímavé vyplnit tuto kapitolu historie. Zajímal nás tedy vyloženě ženský prožitek emigrace a s tím jsme začaly hledat další příběhy. 
 

Už jste zmínily rok 1968, ten byl asi zlomový i z hlediska ženské emigrace do Francie…
 

Marie: Ano, jak jsme nacházely další a další z těch žen, protože všechny mají nějaké kamarádky, přišly jsme na to, že rok 68 hrál v jejich příbězích hlavní roli. Tehdy už bylo jasné, že v Československu se nic nezmění a jestli, tak spíš k horšímu. A když měly možnost, tak odjely. Jak jsme ty ženy nacházely nebo se nám ozývaly, tak jsme si říkaly, že to dobrodružství je ohromné, že mají za sebou velký zlom, ale zároveň o tom nemluví. Jakoby jim přišlo, že to není zajímavé a že se vlastně nic nestalo. Ale ta kuráž, odhodlání a odvaha byly obří. 
 

Bylo ještě něco dalšího, co z vašeho pohledu ty příběhy spojuje dohromady?
 

Magdaléna: Častým motivem byl společenský sestup. Hodně z těch žen pocházelo z intelektuálních kruhů, z rodin, kde se znaly s Čapkem, s Havlem. Inženýrky, překladatelky a další absolventky vysokých škol. A najednou se ocitly v pokojíčku pro služky. A pak jsou ty osudy různé. Někdo se rychle vdal někdo zase vůbec žádné závazky nechtěl, to jsou ty amazonky, které si vše vydobyly po svém. Někdo rychleji, někdo pomaleji. Ale ta odvaha, píle a vytrvalost, ta je spojuje všechny. 

Marie: A do jisté míry i určitá životní skromnost. Protože to byly všechno ženy, které si mohly celkem pohodlně žít, ale potřeba svobodného vyjadřování, svobodné tvorby, která v Československu nebyla možná, ta je vedla k tomu, že se všeho vzdaly a začaly v cizí zemi odznovu.
 

Jsou tedy mezi nimi i nějaké tvůrkyně?
 

Marie: Ano, například výtvarnice Vlasta Voskovcová. Ta byla ale kreativní vždycky, jen až v Paříži tu svou kreativitu pořádně vyzdvihla, navíc se zde pohybovala v uměleckých kruzích... Ale spíš jsou to příběhy žen, které odešly za svobodným životem 

Magdaléna: Ano, spousta z nich byla i technicky zaměřených, hodně z nich rádo čte, mají rády kulturu a z domu byly zvyklé být napojené na kulturu ze zahraničí. Tyto ženy přesně popisují, jak to pro ně bylo těžké a šedé v tehdejším Československu a hledaly svobodu, ve smyslu svobodně se projevovat, číst, přijímat svobodně informace. 

Marie: Dost často jsou to ženy, které pocházely z rodin, kde ještě přetrvával duch 20., 30. let a silných vazeb mezi Československem a Francií, což byl tehdy reciproční proces. Státy byly hospodářsky na stejné úrovni, Čechoslováci ve Francii to nebylo nic výjimečného a francouzština pro nás byla diplomatickým jazykem podobně jako dnes angličtina. 
 

Vy samy již dlouho žijete ve Francii. Poznávaly jste se někdy v příbězích vašich respondentek?
 

Magdaléna: Já se v jejich příbězích poznávám v tom „začít někde odznova“. Lidé v Marseille vůbec neznají Českou republiku a české vysoké školy v životopise tady nikoho nezajímají. Takže i já jsme se ocitla v situaci, že jsem začínala úplně nanovo a myslím, že se to stává ve Francii hodně Čechům. Že si musí znovu promyslet, kdo vlastně jsou a s tou identitou si poradit. Kdo jsem v novém prostředí, kdo chci být a jak se tam dostanu? To jsou otázky, které jsou univerzální a je zajímavé, že se to úplně nemění navzdory režimu. 

Samozřejmě je tady velký rozdíl. My jsme si to vybraly, kdykoli se můžeme vrátit a můžeme skvěle komunikovat. Ale být cizinec není tak snadné, že si lidi v Česku mohou představovat. V každé společnosti jsou jiné kódy a s vaší předchozí historií se tolik nepočítá. 
 

Když odhlédneme do práce, stihly jste se na Broumovsku někam podívat?
 

Magdaléna: Okolí máme, řekla bych, solidně projeté. Broumovské stěny, Sokolowsko, Zámek Śarny, Valbřich, Adrpšach, Teplické skály, koupaliště v Teplicích, vůbec koupaliště hodně porovnáváme…

Marie: Zatím vyhrává Police! V Polici jsme byli i na pouti, na Jiráskově Hronově, kostely barokní se snažíme navštěvovat každé úterý a sobotu. Kraj je to opravdu bohatý. Já jsem tady poprvé,  všichni v mém okolí mi říkali, že je Broumovsko skutečně krásné a je to fakt!