Svět není soubor hotových významů, říká umělkyně Lucie Nováčková

Studovala kulturní dějiny, textilní tvorbu, ale i klasickou malbu. Několik let se věnovala podpoře začínajících umělců jako zakladatelka a kurátorka projektů Pragovka Gallery, The White Room a Kolben Open. V posledních letech obrátila znovu pozornost k vlastní tvorbě a v sochařském ateliéru AVU zkoumá paralely mezi textem a textilem. „Osnova je pro mě struktura, která předchází významu – podobně jako jazyk předchází konkrétnímu příběhu,“ říká autorka současné výstavy v Dětské galerii Lapidárium, kde tyto aktuálně nalézané souvislosti můžete prozkoumat i vy.  
 

Jak si užíváte být s výstavou v Klášteře Broumov?

Broumov je pro tento projekt specifické místo. Součástí a zároveň jedním z východisek mé práce je mentální proces, kterému říkám „disciplína pozornosti“. Je to specifický druh soustředění a sebekázně, který vzniká v průběhu práce. Fakt, že část výstavy vznikala přímo při instalaci v benediktinském klášteře, kde jsem přespávala v jedné z klášterních cel, tomu dodává další vrstvu.

Součástí vaší výstavy jsou doprovodné školní programy. Jak to ovlivnilo vaši přípravu? 

Vlastně mnohem víc, než jsem čekala. To, že se výstava odehrává právě v Dětské galerii Lapidárium, mi umožnilo přemýšlet o tvorbě otevřeněji a méně zatíženě stereotypy o tom, co umění „má být“.

Jakou máte zpětnou vazbu od dětí? 

Moc příjemně mě překvapilo, jak přirozeně děti na výstavu reagovaly. Často přistupovaly k instalaci mnohem svobodněji než dospělí, kteří mají tendenci nejprve hledat správný výklad. Děti naopak bez obav vstupovaly do procesu, zkoumaly vztahy mezi vlákny, pohybem, zvukem a prostorem. A právě to bylo jedním z cílů projektu. Ukázat, že tvorba nemusí začínat hotovým významem. Že může vyrůstat z pozornosti, hry nebo zkoumání materiálu. 

Jaká je pro vás spolupráce s galerií? 

Je mi velmi blízký způsob, jakým výstavu uchopil kurátor Radek Wohlmuth. Ve svém textu píše o možnosti osvobodit se od způsobů, jakými jsme vedeni k tomu dívat se na svět, a znovu hledat významy věcí, vztahů a činností vlastní zkušeností. Myslím, že právě to je jedna z nejdůležitějších rovin celé výstavy. Nejde o textil ani o technologii samotnou, ale o vytváření situací, ve kterých si můžeme na okamžik připustit, že věci mohou být i jinak, než jsme zvyklí. Že svět není soubor hotových významů, ale prostor možností.

Jak tedy výstava naplňuje zadání letošního cyklu: Vlastní cestou? 

Výstava není postavená na hotovém výsledku, ale na procesu snování, tedy na situaci, kdy se teprve vytváří struktura, z níž může něco vzniknout. Mám radost, že zde návštěvníci mohou do tohoto procesu vstupovat, pozorovat jej a někdy se stát jeho součástí. V prostředí kláštera navíc získává téma soustředění, rytmu, opakování a otevřenosti vůči nečekanému další významovou vrstvu.

Došlo k nějakému propojení vašeho zájmu o textil a silné tradice tkalcovství v regionu?

Ano, ale možná trochu jinak, než by se očekávalo. Určitě se tu dá zmínit spolupráce s Vebou Broumov – bez ní by ostatně samotná instalace vypadala jinak. Pro mě jako umělkyni je ale mnohem důležitější jiná věc: nezajímá mě rekonstrukce historických technik ani přímé navazování na tradiční výrobu. Spíše mě zajímá samotný princip, který za textilními technologiemi stojí.

Mnohovýznamový termín osnovy? 

Broumovsko má silnou textilní historii a také velmi specifickou krajinu. Je to místo, které člověka přirozeně vede ke zpomalení, soustředění a pozornějšímu vnímání okolí. Právě zde bylo možné přemýšlet o snování nejen jako o přípravné fázi tkaní, ale jako o určitém způsobu organizace světa. Osnova je pro mě struktura, která předchází významu – podobně jako jazyk předchází konkrétnímu příběhu. Síť vláken sama o sobě ještě nic neznamená. Je zásobárnou možností, otevřenou strukturou, která čeká na to, jakým směrem se skrze ni někdo vydá.

Jaké „poselství“ v sobě váš projekt ukrývá? 

Líbí se mi myšlenka, že svět není neměnný soubor daností, ale otevřený systém, který se proměňuje podle způsobů, jakými s ním jednáme. Že někdy stačí podívat se na známé věci nezatíženýma očima, zapomenout na chvíli, k čemu „slouží“, a objevit v nich něco nového. Myslím, že právě tato schopnost představit si alternativu je dnes stejně důležitá jako znalost jakékoli technologie.